Pace NEWS 1/2002

Seznam stran tohoto čísla:
  1. Farmakoekonomika
  2. Slovensko
  3. Představujeme vám osobnost slovenského zdravotnictví

Farmakoekonomika


1. Úvod do farmakoekonomiky


Farmakoekonomika je vědní disciplína, která se vyvíjí od šedesátých let s cílem popsat efektivní využívání finančních zdrojů pro farmakoterapii. Potřeba farmakoekonomiky vznikla na základě omezených finančních zdrojů na zdravotnictví a současného zvyšování jeho ekonomické náročnosti. Lékárník má přístup k ekonomice léčiv, a proto ve farmakoekonomických analýzách může hrát velmi důležitou roli. Lékárník může především:

  • zvyšovat dostupnost léčiv s optimálním poměrem účinku a nákladů,
  • snižovat náklady na léčiva (efektivní využívání obchodní strategie),
  • spolupracovat s lékařem při přípravě doporučení k léčbě, lékových
    pozitivních listů.

1.1. Důvody zvyšování ekonomické náročnosti zdravotnictví


Důvody růstu ekonomické náročnosti zdravotnictví a tím i jeho většího podílu na spotřebě hrubého domácího produktu jsou následující:

nové technologie:
Vstup nových a obvykle finančně nákladnějších technologií do zdravotnictví souvisí s rozvinutým výzkumem v oblasti medicíny a farmacie.

zvyšování nároků na bezpečnost přípravků:
Zvyšování nároků na bezpečnost a kvalitu přípravků (rozvoj strategie správných praxí) vede k vyšším nákladům při výzkumu, výrobě a distribuci léčiva.

rozvoj diagnostických metod:
Diagnostické metody se rozvíjejí v souladu s rozvojem zdravotnictví. Nové diagnostické metody generují další potřebu léčby.

stárnutí populace:
Prodlužuje se střední délka života. Starší populace vyžaduje více zdravotní péče.

1.2. Možnosti řešení zvyšující se finanční náročnosti farmakoterapie


Řešení ekonomické situace ve zdravotnictví je svízelné. Garance základní zdravotní péče pro všechny občany a omezený rozpočet nedovolí, aby mohly být vždy v případě potřeby využity všechny dostupné možnosti. Disproporce mezi možnostmi medicínskými a ekonomickými zvyšuje potřebu optimální regulace nákladů na zdravotní péči. Využívá se např. lepší alokace finančních zdrojů, spoluúčast pacienta nebo tzv. racionální farmakoterapie.

Alokace finančních toků


Způsob rozdělení finančních prostředků může regulovat možnosti jejich spotřebovávání – jsou to např. finanční limity na jednoho pacienta, na diagnózu, či stanovení výše dotace nemocnicím.

Spoluúčast pacienta


Spoluúčast pacienta může snižovat nároky na veřejné finance a zvyšovat zodpovědnost přístupu k jeho zdraví. Tento druh regulace vnašem systému podporuje jak kategorizace léčiv (stanovení výše úhrad), tak podpora samoléčení se stanovením volně prodejných léčiv. Tento mechanismus však nesmí snížit dostupnost nebo kvalitu zdravotní péče.

Účelné (racionální) využívání léčiv


Racionální farmakoterapie je způsob optimálního výběru léčiv. Léčiva a jejich režim podávání by měly být voleny podle charakteru onemocnění a typu pacienta. Výběr léčiva by měl být proveden z hlediska co nejmenšího finančního nákladu při dostatečném účinku. Navíc racionální užití léku zahrnuje motivace pacienta užívat lék a hodnotit jeho účinky. Smyslem racionálního výběru léku je plně využít jeho terapeutickou hodnotu a snížit finanční náklady na léčbu využitím cenově přijatelné farmakoterapie tam, kde to je možné, a využít tyto "ušetřené" prostředky pro nákladnější léčbu.

Farmakoekonomika přináší vědeckým způsobem podklady pro zavádění a hodnocení racionální farmakoterapie.

2. Farmakoekonomika



2.1. Vymezení disciplíny


Farmakoekonomika přispívá k řešení vztahu mezi náklady a efektem léčby s cílem objektivními metodami odhalovat efektivnější léčebné technologie (dále jen technologie). Farmakoekonomika je multidisciplinární obor, který vyžaduje účast odborníků na ekonomiku, farmakoterapii i epidemiologii. Farmakoekonomika popisuje a analyzuje náklady na farmakoterapii, sleduje jejich optimální využití vzhledem k terapeutické hodnotě.

Farmakoekonomický výzkum se zaměřuje na identifikaci, způsob měření a srovnávání efektivity farmaceutických produktů a služeb. Sleduje proto současně náklady spojené s nemocí včetně nákladů na farmakoterapii s výsledky terapie na úrovni biologické, ekonomické i společenské. Viz tabulka 1.

2.2. Základní přínos farmakoekonomického výzkumu


  • rozvoj kritérií pro popsání a kvantifikaci skutečné terapeutické účinnosti
    sledovaných léčiv,
  • rozvoj medicíny založené na důkazech,
  • rozvoj metod k určení velikosti a strukturování nákladů, expertizní
    podklady pro stanovení racionálního výběru léčiv.

Možnosti srovnávání výsledků dvou různých technologií jsou shrnuty v tabulce 2. Z tabulky je patrné, že má smysl provádět farmakoekonomickou analýzu v případě, je-li při přechodu z technologie A na technologii B buď stav označený jako kombinace 1 (tj. náklady a očekávaný účinek se zvyšují) nebo označený jako kombinace 4 (tj. náklady sice klesají, ale ani účinek nedosahuje úrovně technologie A).

2.3. Aplikace farmakoekonomických závěrů


Uplatnění farmakoekonomického výzkumu spočívá v poskytnutí objektivních podkladů k řešení následujících otázek praxe:

  • Které léky by měly být zahrnuty do pozitivních listů?
  • Které léky by měly být plně hrazeny z veřejných prostředků?
  • Je příprava a vlastní realizace standardních léčebných postupů správná i
    z hlediska ekonomického?
  • Jaký směr výzkumu ve farmaceutickém průmyslu je perspektivní?
  • Jaké jsou náklady na prodloužení života o jeden rok s definovanou
    kvalitou života?

tab1

Poznámka: HDP = hrubý domácí produkt

2.4. Určení nákladů a výsledků léčby


Klíčovou otázkou dobrých farmakoekonomických studií je identifikace a kvantifikace nákladových položek a položek týkajících se účinku u studovaných léčebných postupů.

2.4.1. Náklady



2.4.1.1. Zdravotnické a nezdravotnické, přímé a nepřímé náklady


Přímé náklady označují náklady, které jsou spotřebovávány přímo ve vztahu k léčení choroby. Jako nepřímé náklady jsou označovány ty náklady, které jsou sice spojeny s chorobou, ale nejsou přímo určeny k uhrazení nákladů na léčení.

Tabulka 2: Změny v nákladech a účinnosti při přechodu z technologie A na technologii B.

tab2

Pro přímé zdravotnické náklady je charakteristické, že jsou hrazeny z veřejných zdrojů (u nás ze zdravotního pojištění). Mezi přímé zdravotnické náklady řadíme např. náklady spojené s farmakoterapií či ostatní náklady k úhradě diagnostických metod, nefarmakologických postupů.

Mezi přímé nezdravotnické náklady patří náklady související s léčbou daného onemocnění, které nejsou hrazeny z veřejných zdrojů. Bývají hrazeny především nemocným nebo výjimečně ze sociálního pojištění či jiných zdrojů (sponzoři, nadace apod.).

Nepřímými náklady jsou označovány náklady, které souvisejí s náklady pacienta, jeho rodiny a jeho zaměstnavatele či společnosti. Tyto náklady nejsou určeny přímo k léčbě nemocného. Mezi nepřímé náklady řadíme náklady, které hradí:

  • nemocný – únik mzdy; snížení životní úrovně,
  • stát – pokles tvorby národního důchodu; pokles příspěvku na sociální a
    zdravotní pojištění, výplata sociálních dávek, čerpání sociálního pojištění,
    pokles daňových odvodů,
  • právnická osoba, která nemocného občana zaměstnává (pokles tvorby
    zisku, ohrožení podnikání, riziko existenčních potíží).

2.4.1.2. Relevantní a irelevantní náklady


Mezi relevantní náklady patří takové, jež jsou důležité pro subjekt, z jehož pohledu se analýza provádí (viz zadavatel studie). Buď je přímo sám hradí, nebo tyto náklady ovlivní nepřímo spotřebu léčiva (důležité pro výrobce) či zájem o poskytované služby (důležité pro lékaře a zdravotní pojišťovny). Příklady relevantních nákladů jsou uvedeny v tabulce 5.

Tabulka 3: Rozložení přímých zdravotnických nákladů s příklady.

tab3

Poznámka: TDM - terapeutické monitorování léků; APTT - aktivovaný parciální tromboplastinový čas (ke sledování účinku heparinu).

Tabulka 4: Přímé nezdravotnické náklady - příklady.

tab4

Irelevantními náklady jsou např. přímé nezdravotnické náklady pro zdravotní pojišťovny.

2.4.1.3. Další dělení zdravotnických nákladů


Podle charakteru dělíme zdravotnické náklady na fixní, variabilní, průměrné, okrajové a nevyčíslitelné.

Fixní náklady musíme při zvolení určité technologie vždy vynaložit. Patří sem:

Institucionální, tj. náklady, které nejsou specifické pro konkrétní technologii. Tyto náklady budou vynaloženy, i když nebude daná technologie použita (např. náklady na vytápění, platy, náklady na pořízení přístrojů, literatury apod.). Institucionální náklady nebývají často kalkulovány ve farmakoekonomických studiích.

Standardní, tj. obvyklé náklady na technologii, které se nemění v závislosti na různých reakcích nemocného (např. náklady vynaložené na léčiva, jejichž dávkování se během terapie nemění, či náklady na předepsané monitorování vybraných účinků léčiva (viz tabulka 6).

Část nákladů, tzv. variabilní náklady, se objevuje pouze za určitých okolností, protože je determinována biologickou různorodostí jedinců. Variabilní náklady jsou náklady na jevy, které se vyskytují s určitou pravděpodobností výskytu (p) (např. náklady na léčbu nežádoucích účinků léčiv, náklady na změnu strategie u neúčinné léčby).

Průměrné náklady (jedné nákladové položky nebo komplexní náklady na léčbu a vyšetření) se s výhodou využívají k vyjádření nákladů u populace nebo u technologií, u kterých se variabilní náklady vyskytují často (např. náklady fixní a variabilní na léčbu depresivního onemocnění).

Průměrné náklady dvou definovaných populací se mohou vzájemně významně lišit. Například v modelu uvedeném v tabulce 6 bude mít rozdílné hodnoty pravděpodobnosti vzniku osteoporózy a průměrných nákladů na léčbu u populace žen překračujících věk 65 let ve srovnání se skupinou mužů ve věku mezi 40 a 50 lety.

Mezní (marginální) náklady (marginal costs). Zásadní nevýhoda při vyjadřování nákladů průměrnými hodnotami spočívá v tom, že průměr nemusí vždy odrážet variabilitu nákladů. Variabilita u některých populačních skupin může být vysoká, k přesnějšímu rozložení nákladů je proto nutné znát i mezní marginální hodnoty. Např. náklady na antibiotickou léčbu pneumonií, které jsme sledovali u nemocných ve věku nad 75 let, se pohybují od nákladů na léčbu ampicilinem (maximální cena 75 Kč/7dnů léčby) po náklady na léčbu meropenemem (8 400 Kč/7dnů léčby). Při léčbě febrilní neutropenie to bylo od 1800,- Kč do 16000,- Kč/kúra.

Navýšené náklady představují rozdíl nákladů technologie 1 a technologie 2, které se spolu srovnávají při léčbě určité nozologické jednotky. Např. měsíční náklady na léčbu vředové choroby jsou u technologie 1 (ranitidin 300 mg denně) 111,- Kč a technologie 2 (omeprazol 20 mg denně) 681,- Kč. Vyměním-li při léčbě vředové choroby omeprazol za ranitidin, pak navýšené náklady na měsíční kůru činí 570,- Kč.

Tabulka 5: Příklady relevantních a irelevantních nákladů.

tab5

Poznámka: 1) uvedeny pouze příklady zadavatelů. Zadavatelem kromě uvedených mohou být management nemocnice, farmaceutický průmysl, skupina zdravotníků při tvorbě guidelines, ministerstvo zdravotnictví; *) přímé nezdravotnické náklady se mohou zdát irelevantní, ale relevantní se stanou, stanou-li se prostředkem konkurenčního boje zdravotních pojišťoven.

tab6

Poznámka: PDD - předepsaná denní dávka; p1 - p4 pravděpodobnost; *) pokud pravděpodobnost se rovná 100%, jde o fixní náklady, je-li menší, jde o variabilní náklady.

Mezi nevyčíslitelné náklady patří ty, které lze vyjádřit pouze verbálně. Jsou to náklady spojené s utrpením, bolestí, vyřazením ze společenských aktivit apod.

2.4.1.4. Identifikace a získávání nákladových položek


Identifikace vyžaduje znalost medicínských podmínek, zpracování literárních zdrojů k tématu a pozorování přímo v praxi (optimální je užití databází).

Relativně nejsnažší je identifikace fixních nákladů na použité technologie, protože je lze odvodit od standardních postupů, pokud jsou tyto postupy v praxi dodržovány. Obtížná je naproti tomu identifikace pracovního času zdravotního personálu, variabilních nákladů, přímých nezdravotnických nákladů a nepřímých nákladů.

Časová vytíženost zdravotního personálu se dá zobrazit časovým snímkem. Tento parametr je v americké literatuře používán často, v evropské literatuře je obvykle zahrnut do bodového vyjádření výkonů. Tento parametr je zavádějící u pracovišť s širokou činností, protože ušetření pracovníka pro jednu technologii nemusí vést k ušetření personálu u jiných aktivit. Na druhou stranu si právě lékárník při výpočtu svého spotřebovaného času počítá čas potřebný pro přípravu a výdej léčiva a čas pro informování pacienta nebo zdravotníka.

Informace o výši variabilních nákladů nejčastěji získáváme z výsledků rozsáhlých studií (např. pravděpodobnost rizik farmakoterapie), lze je však získat i z vlastních reprezentativních intervenčních a/nebo observačních studií.

Hodnoty nepřímých nákladů, které plynou z pracovní neschopnosti, obvykle získáváme modelovým výpočtem ze znalosti průměrné délky pracovní neschopnosti, hodnoty hrubého domácího produktu a počtu práceschopného obyvatelstva. Pak je možno vypočítat, jaký podíl hrubého domácího produktu (HDP) nebyl pro pracovní neschopnost vyroben.

2.4.1.5. Prezentace nákladových položek


Identifikované náklady by měly být při publikování uvedeny nejen ve finančních, ale i ve fyzických jednotkách. To poskytne možnost kontroly důvěryhodnosti dat a správného postupu při analýze struktury nákladů (náklady se odlišují v čase a v různých zemích; cena jednoho dne hospitalizace, cena jednoho DDD, hodinová mzda, cena pobytu jednoho dne na lůžku), následně pak možnost přizpůsobit výsledky domácím podmínkám. Často se setkáváme s publikovanými studiemi, kde fyzické hodnoty chybějí. Hodnota takové studie je pochybná.

2.4.2. Typy farmakoekonomických studií



2.4.2.1. Studie analyzující pouze náklady



Farmakoekonomická studie typu minimalizace nákladů


Studie "minimalizace nákladů" je nejjednodušší farmakoekonomickou studií. Tento typ studie se zabývá pouze srovnáním nákladů vynaložených na srovnávané technologie. Předpokládá se totiž, že obě technologie vykazují podobný terapeutický účinek a mají stejnou terapeutickou hodnotu. V případě, že ji mají odlišnou, je buď tato odlišnost zanedbatelná, anebo se pro jednoduchost zanedbává (tabulka 7).

Od roku 1993 se při rozhodování o kategorizaci léčiv využívá princip minimalizace nákladů. Tento přístup zajistil objektivnější a transparentnější způsob rozhodování kategorizační komise o úhradě léčiv. Cílem tohoto přístupu je určení nákladů na jednu DDD, kterou je zdravotní pojišťovna schopna a ochotna platit. Problémem zůstává, zda hodnota DDD vždy vystihuje equipotenci srovnávaných léčiv.

2.4.2.2. Farmakoekonomické studie kalkulující s výsledky léčby


Podle typu účinnosti terapie rozdělujeme farmakoekonomické studie na analýzu nákladové prospěšnosti (obvyklá zkratka CBA), analýzu nákladové efektivity (zkratka CEA) a nákladové utility (zkratka CUA ).

2.4.2.2.1. Vyjádření účinnosti ve finančních jednotkách



Analýza nákladové prospěšnosti


Vyjádření výsledků terapie ve finančních jednotkách je velmi obtížné a přistupuje se k nim výjimečně. Je vhodné tak vyjadřovat výsledky v případech, kdy výsledky jsou komplexního charakteru, a není proto jednoduché popsat je jediným biologickým kritériem či utilitou. Taková situace nastává např. při hodnocení prospěšnosti očkování.

Příklady, kde se využívá analýza prospěšnosti z nákladů:

  • hepatitida: prospěšnost očkování proti hepatitidě A, hepatitidě B
  • meningitida: prospěšnost očkování proti Haemophilus influenzae B
  • transplantace ledvin: srovnání technologií: cyklosporin vs.
    prednison/azathiporin

Způsoby vyjádření výsledků studie:
Analýza prospěšnosti nákladů se vyjadřuje poměrem P:

P = prospěšnost v Kč/náklady v Kč

Efektivita jednotlivých technologií (popřípadě srovnání technologie se žádnou intervencí – jako je to např. u neočkování) se srovnává pomocí vypočtených poměrů P. Efektivnější bude ta technologie, u které bude poměr větší.

2.4.2.2.2. Nefinanční vyjádření účinnosti terapie


Nefinanční vyjádření účinnosti farmakoterapie lze vyjádřit jak parametry, které charakterizují biologickou změnu, tak parametry vyjadřujícími psychosociální změny. V prvním případě jde o analýzu nákladové efektivity, v druhém (pokud se nejedná o hodnocení duševních chorob) jde především o analýzu nákladové utility.

Analýza nákladové efektivity


Nákladová efektivita je nejčastěji používaný farmakoekonomický model. Srovnává vztah nákladů a efektu léčby vyjádřený biologickými změnami. Aby bylo využitelné biologické hodnocení ve farmakoekonomických analýzách typu nákladové efektivity, musí biologické hodnocení odrážet změny v průběhu léčení relevantní použité technologii a umožnit kvantitativně vyjádřit míru nebo změnu prospěšnosti.

Výběr relevantních parametrů proto předpokládá velmi dobré poznatky etiopatogeneze nemocí. Příklady nákladové efektivity jsou uvedeny v tabulce 9.

Metody měření výsledku terapie


Cílem metod je získat důvěryhodné a validní údaje o účinnosti tak, aby farmakoekonomická analýza odrážela skutečný stav. Získat data o výsledku terapie lze pozorováním v praxi; experimentálně – (organizování randomizovaných klinických studií); rešerší literárních zdrojů.

Výhody a nevýhody jednotlivých metod:


Pozorování v praxi by mohlo nejvěrohodněji odrážet skutečnou terapeutickou hodnotu jednotlivých technologií, protože sleduje reálný stav. Limitem však bývá nemožnost v reálném čase získat informace od relevantního počtu probandů. Údaje z pozorování by bylo snazší získat, pokud by byly dostupné databáze nemocniční a ambulantní praxe. Nevýhodou jsou známé limity retrospektivně získaných dat.

Randomizované klinické studie epidemiologického charakteru sice pracují s daty přesněji získanými, podmínky jejich vzniku se však pouze blíží reálnému používání léků.

Informace z literárních zdrojů je nutné získávat po komplexní rešerši, aby se vyloučila informační předpojatost. Často jsou jednotlivé zdroje srovnávány pomocí metaanalýzy. Také tato aktivita může vést k chybným závěrům. Je nutno brát v potaz i fakt, že preferovány k publikaci jsou výsledky, které přinášejí novou informaci, a nejsou často publikovány informace s negativním výsledkem.

Tabulka 7: Příklady farmakoekonomické analýzy minimalizace nákladů.

tab7

Poznámka: ATB1 a ATB2 - dvě různá antibiotika či kombinace antibiotik; AIM - akutní infarkt myokardu; ACEI - inhibitor angiotenzin konvertujícího enzymu; PCTA - perkutání transluminální koronární angioplastika.

Tabulka 8: Přehled farmakoekonomických studií, které počítají i s efektem léčby.

tab8

Chyby obvyklé při používání biologických charakteristik účinnosti:

  • selekční předpojatost - chybné zvolení biologických kritérií, chybné
    zvolení metod, nevhodná selekce zástupců populačních skupin,
  • chybné určení pravděpodobnosti účinnosti - údaj vychází z početně
    malých kohort,
  • nerespektování významné variability - neprovedení analýzy citlivosti,
  • informační předpojatost - při vyhledávání údajů z informačních zdrojů,
  • nesledování compliance - především u preventivních podávání, kde
    nemocní s non-compliance se chovají stejně jako skupina bez prevence.

Tabulka 9: Příklady analýzy nákladové efektivity.

tab9

Tabulka 10: Nákladové modely primární prevence akutního infarktu myokardu (AIM) podáváním statinů v kohortě osob s celkovým cholesterolem nad 6,2mmol/l. Vstupní parametry: pravděpodobnost akutního infarktu myokardu - neléčená skupina 0,19% a v léčené je to 0,07%; jsou-li např. průměrné náklady na léčbu akutního infarktu myokardu 50000 Kč, průměrná cena 1DDD satinů je 30 Kč, průměrná cena vyšetření v ambulanci je 80 Kč a vyšetření je uskutečněno 3x ročně.

tab10

Nerespektování přítomnosti non-compliance může zkreslit interpretaci studie. Především při analýze preventivních farmakoterapeutických postupů je nezbytné znát adherenci nemocného ke studovanému léčivu. Např. u hypolipidemik se hodnotí efektivita obvykle jako náklady na ušetřený rok života. Je nutné počítat s tím, že různá hypolipidemika jsou díky svým vlastnostem různě přijímána pacienty. Část pacientů, kteří neadherují k léčbě, se pak chová stejně jako skupina pacientů bez léčby. Non-compliance z tohoto aspektu zvyšuje náklady o farmakoterapii a náklady na důsledky neprovedené prevence ve skupině zdánlivě léčených.

Analýza nákladové utility


Analýza nákladové utility je jeden z typů analýzy nákladové efektivity, kde prospěšnost terapie je hodnocena z hlediska kvality života či preferencí terapie z hlediska pacienta (utilita = zdravotní stav nebo jeho zlepšení hodnocené jednotlivcem nebo společností). Kvalita života je definována jako pocit dobrého bytí (angl. wellbeing) a vychází z definice WHO zdraví. Hodnocení kvality života vychází proto ze subjektivního hodnocení změn somatických a psychických pocitů a změn postavení pacienta ve společnosti. Obvykle se nehodnotí absolutní kvalita života, ale změny kvality života související se zavedením jiné léčebné technologie. Kvalitu života můžeme měřit pomocí dotazníků.

Použití analýzy nákladové utility je vhodné v následujících případech:

  • kvalita života je významný výsledek terapie – např. léčba artritidy,
  • kvalita života může být významným výsledkem terapie – např. léčba
    AIM (pokles mortality, ale výskyt jiných chorob nebo komplikací v
    souvislosti s celkovou aterosklerózou, které sníží kvalitu života) nebo léčba nádoru(chemoterapie prodlužuje život, ale může snižovat kvalitu
    života),
  • léková intervence ovlivňuje jak morbiditu, tak mortalitu a je nutno
    sledovat oba aspekty – např. používání estrogenů po menopauze,
  •  

výsledek léčby nelze vyjádřit jedním kritériem, ale při
farmakoekonomické analýze je přesto nutno je jedním kritériem
vyjádřit, např. program poklesu novorozenecké úmrtnosti,
depistáž a léčba hypertenze.

Výpočet QALY:


Na hypotetickém příkladu uvedeném v tabulce 11 je uveden výpočet QALY při hodnocení nákladové utility.

Výpočet



1) inkrementální poměr nákladové efektivity Pe Pe = (20 000 – 10 000)/(4,5 – 3,5) = 10 000 Kč/ušetřený rok života

2) inkrementální poměr nákladové utility Pu Pu = (20 000 – 10 000)/(2,7 – 2,5) = 50 000 Kč/ušetřený QALY

Interpretace: Pokud nebudeme hledět na kvalitu života, bude nás jeden rok získaného života stát 10 000 Kč v uvedeném modelu. Pokud ale budeme chtít ušetřit jeden rok plnohodnotného života, bude nás to stát v tomto modelu 5x více. Je otázkou politického rozhodnutí, zda přijmeme filozofii užívat kvalitu života jako jeden z parametrů hodnocení terapie. Nesouvisí to však jen s vůlí tuto koncepci přijmout, ale i s úrovní metodologie, jak dobře jsme schopni změny kvality života monitorovat. Zde jsme pouze na začátku.

Literatura:


Davey PG, Malek M, Dodd T, MacDonald T: Pharmacoeconomics and Drug Prescribing. In: Avery’s Drug Treatment, 4th edition. Edited by T. M. Speight, N. H. G. Holford; Adis international Ltd,1967;391-422, (ISBN: 0-86471-036-4).

Bootman JL, Townsend RJ, McGham WF: Principles of pharmacoeconomics, 2nd edition. Harvey Whitney Books Company,1998; 301 stran (ISBN: 0-929375-17-3).

McNeil D: Epidemiological Research Methods. John Wiley & Sons Ltd, 1996; 305 stran (ISBN: 0471961957).

The Ethical QALY; Ethical issues in healthcare resource allocations. Edd. by A. Edgar, S. Salek, D. Shickle, D. Cohen; Euromed Communications LTD, 1998; 168 stran; (ISBN: 1899015213).

Tabulka 11: Hypotetický příklad pro hodnocení utility.

tab11

Poznámky:
*) údaje jsou relevantní náklady pro určitou technologii;
**) průměrný údaj z dotazníkového sledování (subjektivně hodnocený zdravotní stav je výše hodnocen u technologie 2);
***) hodnota QALY, která byla spočtena vynásobením hodnoty ve třetím a čtvrtém sloupci.