Anketa

1. Generické léky
2. Polsko
3. Představujeme vám osobnost českého zdravotnictví

Generické léky

1 Úvod

Generickým lékem je léčivý přípravek, který je kopií přípravku (jehož registrace byla příslušnou regulační autoritou schválena na základě kompletního vyžadovaného doložení bezpečnosti a účinnosti) a který byl zaregistrován po uplynutí příslušné lhůty ochrany duševního vlastnictví náležející majiteli původního registrovaného léčivého přípravku. Generický přípravek musí mít shodný obsah a množství účinné látky, shodný profil bezpečnosti a účinnosti. Může se lišit kvalitativním nebo kvantitativním obsahem pomocných látek a může mít i odlišnou lékovou formu (např. tablety místo potahovaných tablet).

Zjednodušeně lze za generické léky (vždy však ve srovnání konkrétního léčivého přípravku původně uvedeného na trh) považovat léčivé přípravky, které splňují následující kritéria:

1. mají kvalitativně i kvantitativně shodný obsah léčivých látek (mohou se však lišit obsahem pomocných látek),
2. jejich léková forma je obdobná (např. tablety nebo potahované tablety či tobolky),
3. jsou prokazatelně biologicky ekvivalentní po stránce bezpečnosti a účinnosti, přičemž ekvivalence účinnosti se většinou provádí formou tzv. bioekvivalenční studie,
4. jsou uváděny na farmaceutický trh po uplynutí lhůty ochrany duševního vlastnictví.

Není přitom důležité, kdo je výrobcem příslušného léčivého přípravku nebo kdo je držitelem registračního rozhodnutí. Je tomu tak proto, že i celá řada tzv. farmaceutických společností s vlastním výzkumem, které na farmaceutický trh přinášejí nové (originální léčivé přípravky), vyrábí též přípravky generické nebo vlastní specializované farmaceutické společnosti, které se výrobou takových přípravků výhradně nebo téměř výhradně zabývají.

Generické léky lze dále rozdělit na:

1. tzv. značková generika, jejichž název je vytvořen uměle a jedná se o chráněnou ochrannou známku, nebo
2. tzv. INN generika, jejichž název vychází z názvu účinné látky a je obvykle doplněn názvem nebo zkráceným názvem výrobce.

Občas se pro generika používá pojem kopie. Význam tohoto pojmu je však nejednoznačný. Může se totiž jednat buď o pejorativní označení generického léčiva (generická kopie), nebo se může jednat o léčivý přípravek vyráběný na základě licence, tj. povolení původního majitele duševního vlastnictví (v ČR a SR je t. č. kolem 100 takto vyráběných léčivých přípravků). Může se však jednat i o léčivý přípravek uváděný nelegálně vpřípadě zemí s nedostatečnou ochranou duševního vlastnictví. Tento význam pojmu kopie nepřichází v podmínkách ČR do úvahy vzhledem k uplatňovanému systému regulace vstupu léčiv na farmaceutický trh, je však značným problémem vz emích tzv. třetího světa. Zjednodušeně lze shrnout, že generický přípravek vstupuje na trh po uplynutí lhůty stanovené pro ochranu duševního vlastnictví, kopie vstupuje na trh obvykle nelegálně.

2 Duševní vlastnictví

Právní ochrana objevů a vynálezů je velmi starým nástrojem. Jejím smyslem vždy v minulosti bylo podpořit vynálezy, které přispívají ke zlepšení životní úrovně lidí na celém světě, tento smysl zůstává zachován i v současnosti. Patenty zaručují dočasná výsadní práva na výrobu, využití a prodej nového vynálezu výměnou za zveřejnění informací o jeho principu. Po omezenou dobu tak odměňují osoby a organizace, které vynalézají, za rizika podstoupená investicemi do výzkumu a vývoje výrobku.

Duševní vlastnictví se dělí do několika hlavních kategorií, ke kterým patří rozsáhlé oblasti patentů, obchodních známek, autorských práv a obchodních tajemství (zvaných též know-how).

Patenty se používají u vynálezů nových výrobků a u procesů ve vědeckých oblastech. Chrání investory tím, že jim zaručují právo podržet si výsadní vlastnictví jejich vynálezu po určitou omezenou dobu, obvykle 20 let od registrace patentu. Tato ochrana umožňuje investovat do výroby a vývoje nových technologií, protože patenty do značné míry garantují jistotu návratnosti vynaložených prostředků. Bez patentové ochrany by byla výrazně snížená motivace vkládat obrovské finanční prostředky do vývoje nových postupů, technologií a výrobků. Farmaceutický průmysl spojený s výzkumem nových molekul významně souvisí s patentovou ochranou, bez níž by nemohl pokračovat ve vývoji nových léků.

Na rozdíl od nefarmaceutických technologií, postupů a výrobků je v oblasti farmaceutického výzkumu cesta uvedení nového výrobku nebo postupu na trh velmi dlouhá. Uvést nový lék ze stadia objevu až k pacientovi totiž v průměru trvá více než 12 let a náklady převyšují 500 milionů USD. Uvedení jednoho běžného léku na trh obvykle znamená screening 4 000?10 000 jiných potenciálně účinných látek a klinické hodnocení pěti až deseti nejvýhodnějších z nich na lidech.

Jakmile skončí původnímu výrobci patentovaného léčiva exkluzivní právo užívání na trhu v období stanoveném zákonem, jiné společnosti mohou vyrábět a prodávat generika. Tyto společnosti se nepodílejí na nákladech výzkumu a vývoje vynakládaných originálním výrobcem. Náklady na vývoj a výzkum nového léku musí být tedy pokryty během doby tržní exkluzivity pro dané účinné látky prostřednictvím vyšší než průměrné marže a kapitálové návratnosti.

Vstup generického léčiva na trh znamená obvykle výrazné snížení cen příslušného léčiva. Ceny generických léčiv musí pokrýt náklady na výrobu a distribuci, ale neobsahují náklady na výzkum a vývoj nové účinné látky. Obsahují však náklady spojené s vývojem generického léčiva a s procesem jeho registrace. Je zřejmé, že tyto náklady jsou však nesrovnatelně nižší než náklady spojené s výzkumem a vývojem nové účinné látky.

3 Základní pojmy týkající se generických léků

Farmaceutická ekvivalence

Za farmaceuticky ekvivalentní jsou považovány léčivé přípravky, které obsahují stejnou účinnou látku (nebo látky), mají velmi podobnou nebo stejnou lékovou formu, stejný způsob podávání a shodují se vmno žství a vk oncentraci či obsahu účinné látky. Farmaceuticky ekvivalentní léčivé přípravky musí vyhovovat stejným standardům (například pokud jde o koncentraci, kvalitu, čistotu a totožnost), mohou se však lišit v takových charakteristikách, jako je tvar pevné lékové formy, mechanismus uvolňování účinné látky, velikost balení, smyslové kvality (včetně zbarvení, chuti, konzervačních přísad), exspirační doba, a také obsahem informací vpříbalo vé informaci.

Alternativní léčivé přípravky

Za alternativní léčivé přípravky jsou považovány takové léčivé přípravky, které obsahují stejnou léčivou látku, avšak v odlišných solích, esterech nebo komplexech této látky (například doxycyklin ve formě hyklatu nebo hydrochloridu či estradiol ve formě hydrátu nebo esterů, jako jsou valerat, benzoat nebo fenylpropionat). Za alternativní léčivé přípravky jsou například považovány přípravky od téhož výrobce lišící se lékovou formou a koncentrací. Podobně též přípravky se stejnou účinnou látkou, ale lišící se rychlostí jejího uvolňování (např. retardované lékové formy).

Terapeutické ekvivalenty

Za terapeuticky ekvivalentní jsou považovány pouze farmaceuticky ekvivalentní přípravky, u nichž je prokázán nebo lze předpokládat stejný klinický účinek a bezpečnostní profil při podávání za podmínek uvedených v příbalových informacích.

Biologická dostupnost

Tímto termínem se označuje rychlost a rozsah absorpce dané účinné látky daného přípravku. U léčivých přípravků, které nebyly určeny k systémové absorpci, lze biologickou dostupnost posuzovat měřením, které by mělo odrážet rychlost a míru dostupnosti dané účinné látky přípravku v místě působení.

Bioekvivalentní léčivé přípravky

Tímto názvem se označují farmaceuticky ekvivalentní nebo farmaceuticky alternativní přípravky, které při zkoumání za standardních experimentálních podmínek vykazují srovnatelnou biologickou dostupnost. Přípravek lze (ve srovnání s referenčním přípravkem) pokládat za bioekvivalentní, pokud:

• rychlost a rozsah absorpce testovaného přípravku se významně neliší od rychlosti a rozsahu absorpce referenčního přípravku při podání vtéž e molární dávce účinné látky za standardních experimentálních podmínek v jedné dávce nebo ve více dávkách; nebo
• rozsah absorpce testovaného přípravku se významně neliší od rozsahu absorpce referenčního léčivého přípravku při podání téže molární dávky účinné látky za podobných experimentálních podmínek vjedné dávce nebo ve více dávkách, a odlišnost testovaného přípravku od referenčního vr ychlosti absorpce je záměrná, je zaznamenána v připravovaném příbalovém letáku, není podmínkou dosažení efektivní koncentrace přípravku v organismu při chronickém použití a z lékařského hlediska je u daného přípravku nevýznamná. Jestliže výše uvedené testovací postupy nelze použít, například proto, že jde o přípravky, u nichž se nepředpokládá systémová absorpce, lze k průkazu bioekvivalence použít jiné metody testování in vitro nebo in vivo.

Bioekvivalenci lze například někdy prokázat s použitím in vitro bioekvivalentního standardu, zejména tehdy, je-li možné výsledky takového testu porovnávat s údaji o biologické dostupnosti zjištěnými in vivo. V jiných případech je třeba bioekvivalenci prokázat srovnáním výsledků klinických zkoušek nebo farmakodynamických studií.

Biologická dostupnost se týká rychlosti a rozsahu, s nímž je účinná látka nebo terapeutická složka přípravku absorbována a dostupná v místě působení přípravku. U bioekvivalence jde o ekvivalentní uvolňování téže účinné látky ze dvou nebo více léčivých přípravků, čímž dochází k ekvivalentní rychlosti a rozsahu absorpce z příslušných látek. Pojem bioekvivalence se opírá o předpoklad, že obsahuje-li léčivý přípravek látku, která je chemicky totožná a je dodávána na místo svého působení stejnou rychlostí a ve stejném rozsahu jako jiný léčivý přípravek, přípravek je ekvivalentní a lze jej užívat místo jiného přípravku.

4 Postavení generických léčiv

4.1 Vztah regulačních autorit k problematice generických léčiv

Vztah regulačních autorit k problematice generických léků je odlišný vrůzných zemích. Projevuje se podporou generických léčiv formou snadnějšího vstupu na farmaceutický trh, formou stanovení cen generických léčiv či formou úhrad z veřejných prostředků.

Vždy však ve vyspělých zemích platí, že u generických léčiv musí existovat dostatečné a relevantní důkazy o jejich účinnosti, bezpečnosti a kvalitě.

4.2 Možnost generické substituce

Generická substituce je někdy vydávána za nástroj, který by mohl zásadním způsobem ovlivnit výdeje na léky nebo by mohl vést v těch skupinách léků, u kterých jsou dostupné generické varianty, k zajímavým úsporám. Tato představa je v zásadě správná. Pochopitelně hlavním důvodem pro zavádění generické substituce je úspora nákladů pro prostředky veřejného zdravotního pojištění. Dalším důvodem je redukce doplatků u pacientů a poskytnutí většího výběru léčiva. V těch zemích, ve kterých je uplatňovaná úhrada léčiv na principu účinné látky, má generická substituce jen nepatrné ekonomické dopady, protože stanovení úhrad již v sobě fenomén úspory při generické substituci obsahuje. To však neznamená, že by generická či terapeutická substituce neměla vtěcht o zemích žádný význam.

Generická substituce je farmaceutem provedená náhrada léčiva (např. originálního přípravku nebo jakéhokoli tzv. "brand name" přípravku) za jiný (např. generický lék) obsahující stejnou účinnou látku.

Terapeutická substituce je farmaceutem provedená náhrada předepsaného léčiva, jehož účinná látka nemusí být identická s předepsanou látkou, ale musí mít stejný terapeutický účinek. Uplatňuje se vpěti zemích, které nejsou členy EU.

Při substituci patří mezi povinnosti farmaceuta získat souhlas pacienta (generická substituce) nebo předepisujícího lékaře (terapeutická substituce). V zemích, kde je povolená generická substituce, farmaceuti mají několik možností týkajících se jejich zodpovědnosti v procesu substituce. Jestliže lékař předepíše přípravek za použití značkového originálního názvu, který už není pod patentovou ochranou, farmaceut může provést substituci jednou ze tří možností:

• může předepsaný lék nahradit jakýmkoliv generickým lékem, ale s předchozím souhlasem lékaře;
• může předepsaný lék nahradit jakýmkoliv generickým lékem i bez souhlasu lékaře;
• je nucen nahradit předepsaný lék levnějším nebo nejlevnějším dostupným generickým lékem.

Lékaři všeobecně nejsou povinni konzultovat nebo informovat pacienta, že generická substituce je na receptu povolena. Naopak farmaceuti jsou obvykle povinni informovat pacienty o povolené substituci na receptu. Ve většině případů však pacient může odmítnout generickou substituci. Při zjišťování možností substituce vosmi z patnácti zemí povolujících generickou substituci bylo zjištěno, že změny vr egulacích týkající se substituce vytvořily značné změny vpop távce po generických lécích, ale tyto změny nebyly kvantifikovány. Z pohledu farmaceuta je substituce zajímává především v případě, že si může ponechat část takto vzniklých úspor veřejných prostředků (např. v Holandsku).

Tabulka 1 dokumentuje rozdíly v přístupu ke generické substituci v 10 vybraných zemích. Z tabulky vyplývá, že v některých zemích není povinností farmaceuta podat pacientovi informaci o provedené generické substituci (Dánsko, Finsko, SRN). Přesto je i v těchto zemích praxe taková, že pacient je informován.

Tabulka 1: Generická a terapeutická substituce v zemích OECD (Zdroj: dotazníky NERA)

Generická i terapeutická substituce je nepochybně přínosem. Její přínos lze stručně shrnout následovně:

• zvýšení zodpovědnosti a odborné role farmaceuta v systému zdravotní péče,
• snížení doplatků ze strany pacientů na předepisované léky,
• možnost snížení výdajů na léky z veřejných i soukromých prostředků,
• zvýšení role generických léků ve společnosti,
• zvýšení role pacienta při rozhodování o vlastní farmakoterapii.

4.3 Možnost generické preskripce

V souvislosti s generickou nebo terapeutickou substitucí se stále častěji hovoří též o tzv. generické preskripci. Generická preskripce je založena na principu předepisování léků prostřednictvím mezinárodních nechráněných názvů (tzv. INN názvů), tj. bez použití firemních názvů jednotlivých léčivých přípravků (tzv. ?brand name"). Je legislativně umožněna v řadě zemí. V žádné z těchto zemí však není povinností pro lékaře.

5 Ekonomické aspekty týkající se generických léčiv

5.1 Ceny léčiv

Ceny léčiv vČeské republice vobdobí let 1995?2000 vzásadě stagnovaly. Podle údajů ministerstva financí činil cenový index v České republice v roce 1999 99,6 % (1994 = 100 %). Růst průměrné ceny léčiv v České republice (o více než 50 % od roku 1994) byl způsoben především strukturálními změnami ve spektru spotřebovávaných léčiv. Tyto strukturální změny byly jednak logickým důsledkem malé dostupnosti některých léčiv do roku 1989, jednak je výrazně urychlilo období let 1992?1995, ve kterém chyběly dostatečné nástroje regulace úhrad (a tím i cen) léčiv. V roce 1997 přikročilo ministerstvo financí k realizaci návrhu VZP ČR a snížilo přirážky za obchodní výkony lékáren a farmaceutického velkoobchodu o 3 %. Podobný návrh byl součástí materiálu VZP ČR (navrhujícího vládě řešení negativního ekonomického vývoje VZP ČR) na jaře roku 1999. Vláda vr ozporu se schválenou koncepcí zdravotnictví, která počítala se zavedením diferencovaných distribučních přirážek v polovině roku 1999, snížila přirážky za obchodní výkony lékáren a farmaceutického velkoobchodu o 3 %.

Obě tato opatření prakticky neměla vliv na celkové výdaje na léky, a to jak v oblasti léků předepisovaných na lékařské předpisy, tak i léků předepisovaných vnemocnicích.

5.2 Úhrady léčiv

Úhrady účinných látek z prostředků veřejného zdravotního pojištění jsou v České republice vydávány vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR, která je pravidelně obvykle čtvrtletně novelizována. Stanovení konkrétních výší úhrady pro jednotlivé léčivé přípravky je vydáváno Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky v tzv. Číselnících, které jsou vydávány v tištěné a elektronické podobě čtvrtletně. Důsledné uplatňování tlaku na výši úhrad s přihlédnutím na přítomnost generických léků na trhu (nebo v řadě případů též přítomnost terapeutické konkurence na trhu) vedlo k výraznému snížení cen řady léčiv především v roce 1997. Tento vývoj pokračuje do současné doby. Na přelomu roku 1999 a 2000 část farmaceutických výrobců již nadále neakceptovala další tlaky na snižování cen (v důsledku snižování úhrad), a proto v roce 2000 výrazně vzrostla spoluúčast pacientů na úhradě léčiv předepsaných na lékařské předpisy. Jestliže spoluúčast v roce 1994 činila přibližně 120 mil. Kč a ještě v roce 1998 činila 290 mil. Kč, pak v roce 1999 dosáhla 600 mil. Kč a v roce 2000 ji lze odhadnout na 820 mil. Kč.

5.3 Spoluúčast pacientů

Jak již bylo uvedeno, roste spoluúčast občanů na úhradě léků předepsaných na lékařské recepty. Zároveň rostou prodeje volně prodejných léků a mírně rostou též prodeje tzv. parafarmaceutik (obvykle registrovaných hlavním hygienikem jako potravinové doplňky). Souhrnná spoluúčast pacientů na zdravotní péči v České republice dosáhla v roce 1999 výše 10,6 mld. Kč. Z toho 6,2 mld. bylo v souvislosti s léky, 0,5 mld. bylo v souvislosti s prostředky zdravotnické techniky a pouze 3,9 mld. v souvislosti s poskytováním zdravotní péče (především stomatologie).

V oblasti léků se tedy spoluúčast pohybuje kolem 16?16,5% (při započítání volně prodejných léčiv).

V období do roku 2005 lze předpokládat, že spoluúčast postupně poroste a že přesáhne částku 3,5 mld. Kč. Zároveň patrně budou změněny priority v oblasti úhrad léků a budou zřejmě nově vymezeny tzv. mimořádně nákladné diagnózy (nemoci) s odlišným systémem úhrad. Bez existence generických léčiv by spoluúčast pacientů (nejen v České republice) byla patrně mnohem vyšší a řada léků by se mohla stát sociálně nedostupnými.

6 Spotřeba generických léčiv

Podíl spotřeby generických léků se v zahraničí pohybuje od 0 % (Španělsko) až po 38?39% (Dánsko, Spolková republika Německo). Průměrný podíl spotřeby generických léků v zemích OECD činí 10 %, v zemích EU pak 15 %. V tzv. postkomunistických zemích činí podíl generických léčiv obvykle 30?50 % a nejvyšší je v Polsku (49 %) a v Maďarsku (45 %). Podrobněji je uveden podíl generických léků v různých zemích v tabulce č. 2.

Tabulka 2: Prodeje generických léků v zemích OECD ve finančním vyjádření - r. 1996. (Zdroj: NERA)

6.1 Spotřeba generických léčiv v zahraničí

Jak již bylo uvedeno, je podíl spotřeby generických léčiv v různých zemích velmi rozdílný. V zásadě lze sledované země rozdělit do 3 skupin. Na země s vysokým podílem generických léčiv, tj. podílem přesahujícím 30 % (Spolková republika Německo, Dánsko, Finsko, ale též Rusko, Estonsko, Ukrajina, Rumunsko, Polsko, Maďarsko, Slovensko nebo Česká republika), země s podílem středním, tj. pohybujícím se v rozmezí 10?29 % (Kanada, USA, Řecko, dále např. Velká Británie, Holandsko, Mexiko) a země s nízkým podílem generických léčiv, tj. pod 10 % (Rakousko, Japonsko, Belgie, Austrálie a řada dalších zemí).

Jednotlivé země se v posledních letech snaží podnikat takové kroky, které by vedly ke zvýšení používání generických léčiv, protože by tím mohlo dojít k úspoře veřejných prostředků vynakládaných na léčiva.

Obrázek 1 Podíl generických léčiv na celkové spotřebě léčiv v některých zemích v roce 1999 (Zdroj: Infopharm)

Obrázek 2 Podíl generických léčiv na celkové spotřebě léčiv v baleních ve Slovenské republice v letech 1995-2000 (Zdroj: Infopharm)

Obrázek 3 Podíl generických léčiv na celkové spotřebě léčiv ve finančním vyjádření ve Slovenské republice v letech 1995-2000 (Zdroj: Infopharm)

Obrázek 4 Podíl generických léčiv na celkové spotřebě léčiv v baleních v České repubice v letech 1995-2000 (Zdroj: Infopharm)

Obrázek 5 Podíl generických léčiv na celkové spotřebě léčiv ve finančním vyjádření v České republice v letech 1995-2000 (Zdroj: Infopharm)

6.2 Spotřeba generických léčiv na Slovensku

Slovenská republika patří k řadě zemí z bývalého komunistického bloku, ve kterých byla spotřeba generických léků ještě vnedávné minulosti vysoká. Spostupnou, ale neodvratnou liberalizací farmaceutického trhu došlo v posledních letech k poměrně výraznému poklesu podílu generických léčiv ve finančním vyjádření (viz obrázek č. 3), ale podíl v baleních se prakticky nezměnil. V letech 1995?2000 však došlo ke zdvojnásobení podílu tzv. originálních léčiv na slovenském trhu, a to na úkor léčiv vyráběných v licenci a tzv. ostatních léčiv, např. různých kombinovaných přípravků ze skupiny analgetik. Hlavním důvodem je nedostatečná funkce systému úhrad léků z prostředků veřejného zdravotního pojištění umožňující značné rozdíly v úhradách originálních a generických léčiv.

6.3 Spotřeba generických léčiv v České republice

Též v České republice trvale klesá podíl generických léků a na rozdíl od vývoje ve Slovenské republice se poměrně výrazně snižuje zastoupení generických léčiv i v počtu balení (viz obrázek č. 4). Podíl tzv. originálních léčiv se v České republice v letech 1995?2000 téměř zdvojnásobil (podobně jako na Slovensku).

Ve finančním vyjádření činil v roce 2000 podíl generických léků v České republice kolem 32 % (oproti roku 1995 to znamená pokles o 10 %).

Na rozdíl od vývoje ve Slovenské republice je hlavním důvodem tohoto stavu chování výrobců originálních léčiv v cenové oblasti. Celá řada výrobců originálních léčiv totiž své léčivé přípravky prodává na takové úrovni cen, která odpovídá nastavenému systému úhrad, který je konstruován na generickém principu (úhrada se stanoví pro účinnou látku). Do určité míry se na růstu podílu originálních léčiv, podobně jako na Slovensku, podílejí i nárůsty u zcela nových účinných látek, které nemají generickou alternativu.

7 Závěr

Generická léčiva jsou mimořádně důležitou součástí farmaceutického trhu většiny vyspělých zemí. Jejich význam spočívá především ve skutečnosti, že přináší společnosti prospěch při nižších nákladech než je tomu u tzv. originálních léčiv. Přitom vyspělé země velmi dbají na garance kvality, bezpečnosti a účinnosti generických léčiv. Účelem generických léčiv není nahradit či vytlačit tzv. originální léčiva z farmaceutického trhu. Jejich účelem je spoluvytvářet lepší konkurenční prostředí na farmaceutickém trhu a vytvářet tlak na nižší ceny léčiv v obecnějším pojetí.

Česká republika má systém úhrady léčiv z prostředků veřejného zdravotního pojištění založený na úhradě účinné látky. V těch skupinách účinných látek, u kterých existují generické léčivé přípravky, je zřejmé, že tento systém do značné míry nahrazuje generickou substituci nebo i generickou preskripci.

Jakékoli polemiky o kvalitě, bezpečnosti nebo účinnosti generických léčiv jsou na místě pouze za předpokladu existence konkrétních důkazů. Paušální odmítání generických léčiv jako léčiv s nedostatečně prokázaným účinkem, nižší kvalitou či bezpečností je neopodstatněné. Navíc je třeba si uvědomit, že i tzv. generičtí výrobci investují značné finanční částky do vývoje a výzkumu.

Poznámka vydavatele

Kanadská farmaceutická společnost APOTEX byla v Kanadě v roce 2000 vyhodnocena jako společnost s nejvyššími investicemi do výzkumu a vývoje v sektoru farmacie. Mezi stovkami sledovaných společností se umístila na prvním místě v kategorii farmaceutických společností a zároveň se zařadila mezi prvních patnáct společností, které v roce 2000 investovaly do výzkumu a vývoje více než 100 milionů dolarů společně s řadou dalších významných společností známých na celém světě, jako např. Nortel Networks a JDS Uniphase (telekomunikace), či Pratt and Whitney (výroba speciálních motorů určených pro leteckou dopravu).